THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roce 2002 jsem zažil hotovou lásku na první poslech, to když se mi domů zakutálelo CD „Critical Mass“ od báječných progresivních hochů z Albionu, kteří si říkají THRESHOLD. Deska na pomezí metalové ostrosti a progové virtuozity a hard rockového feelingu je mému srdci drahá podnes, takže jsem netrpělivě vyhlížel další projektil, který britský sextet vypálí. Podle tiskových ohlasů to měla být zase trefa do srdce... Nakonec, slovy klasika: len sa trel. A připravil mi lehký pocit deziluze a zklamání.
Zásadních změn nehledejte. Je patrné, že předchozí řadovka kápla mnoha fanouškům do noty, a tak se kapela snaží držet šťasné hvězdy... Hudební rovnováha se od prog-rocku / metalu ale znovu vychyluje spíše směrem k přímočařejší kytarové muzice s heavy zabarvením a takřka hard rockově chytlavým nábojem. Ke slyšení jsou slušné metalové hoblinky obou kytaristů, na které se nabalují nádherná sóla s vroucným rockovým feelingem (zde vyzdvihuji – a ne naposled – „Opium“) a především sborové vokální linky. A čelně narážíme na první ale. Některé můstky i refrény nesené větrem vícehlasů jsou vskutku překrásné (titulní věc „Mission Profile“, jasně hitový hymnus “Opium“, nadýchaná zpívánka „The Art Of Reason“ či melodicky velmi zajímavý leitmotiv „Static“), ale postrádají precizní výstavbu a gradaci desky předchozí. Přicházejí a odcházejí, ale už to není ten skvěle časovaný orgasmus vzletné vokální bouře. V tom však problém „Subsurface“ netkví, hitových melodií i sól je stále dostatek, bohužel tikající čas ukáže, že nikoli přebytek. Jakmile odezní úvodní euforie a třetí skladba, začíná se dostavovat podobný problém, který rozežíral (ale v mnohem menší míře) desku předchozí. Kompoziční suchopár a bezradnost. Vytrácí se náboj a všechno funguje tak nějak na půl plynu, některé skladby působí až příliš ploše a samoúčelně, místy – instrumentálnímu potenciálu kapely natruc – až triviálně (vztekle bezradná „Pressure“)... Sice to není choroba, která by způsobila zhroucení organismu, ale místy nám novinka pěkně pochrchlává, jen co je pravda...
Abych se ale jen neušklíbal – samo sebou se mi THRESHOLD pořád líbí. Proč? Protože je to stále kapela se svojským zvukem, o který se starají jak výborní kytaristé, tak trochu upozaděný, ale přesto klíčový klávesák Richard West, jehož aparát dává mnohdy přímočarým kompozicím hloubku. I proto, že THRESHOLD mají výtečného zpěváka Maca, jehož škorpíkovsky přiškrcený hlásek pásne k muzice na jedničku. Samozřejmě také proto, že THRESHOLD jsou mistrovsky promazaná mašinka, která umí hodně dobře šlápnout na plyn. Též proto, že nová deska obsahuje pár opravdu býáječných kousků, které zalezou pod kůži jako zimní mráz – potřetí zmiňované „Opium“, „Mission Profile“, pomalejší a místy velice jímavou „Flags and Footprints“ nebo třeba zavíračku „Destruction Of Words“.
Nejsem tedy nádobou, která by přetékala nadšením, ale nejsem ani žlučníkem, který by chrchlil hořkost. Přidávám Anglány do ranku příjemných kapel, které Louža trefně charakterizoval jako antiprogresivní prog. Prostě příjemný poslech s dobrým instrumentálním zázemím, ale žádný pokrok za tím nehledejte. Just static...
Angličtí matadoři přicházejí s materiálem, který kočkuje s těžkým kovem a už jen letmo pošilhává po progresivních vodách. Bohužel, pokud si odmyslíme nadýchané a hitové sbory, zbývá poměrně nezáživný a plochý materiál, kterému po hříchu chybí kázeň a struktura, která zdobila kompozice desky předchozí. Stále příjemná poslechovka, ale kvalitativně propad.
7 / 10
Andrew 'Mac' McDermott
- vokály
Karl Groom
- kytara
Nick Midson
- kytara
Richard West
- klávesy
Steve Anderson
- basa
Johanne James
- bicí
1. Mission Profile
2. Ground Control
3. Opium
4. Stop Dead
5. The Art Of Reason
6. Pressure
7. Flags And Footprints
8. Static
9. The Destruction Of Words
Dividing Lines (2022)
Legend of the Shires (2017)
For The Journey (2014)
March Of Progress (2012)
Dead Reckoning (2007)
Critical Energy (2004)
Subsurface (2004)
Critical Mass (2002)
Concert in Paris (live) (2002)
Hypothetical (2001)
Decadent (1999)
Clone (1998)
Extinct Instinct (1997)
Livedelica (live) (1995)
Psychedelicatessen (1994)
Wounded Land (1993)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Inside Out Music
Stopáž: 58:34
Produkce: Karl Groom
Studio: Thin Ice Studios, Surrey (ENG)
Jelikož neznám předchozí tvorbu kapely, je můj pohled jednoznačný - jsem nadšen! Takové "Mission Profile", "Opium", nebo "Art of Reason" mají všechny atributy k tomu, aby je člověk nazval "dokonalými skladbami". Chápu, že jestli někdo sleduje vývoj kapely od počátku, tak asi vidí album v trochu jiném světle. Až se s ostatními deskami také seznámím, uvidím do jaké míry to můj názor na toto album změní...
Ač se THRESHOLD možná chtějí ukrýt do škatulky s progovou hlavičkou, neutají, že jejich produkce je v podstatě stadionový hard rock, pravda místy s trochou toho instrumentálního čarování. A rozhodně se nemají za co stydět. Zpěv má ty správné "srdceryvné" polohy (dlouho jsem přemýšlel, ale mám to - MSG s Robinem McAuleym za mikrofonem), melodie jsou nakažlivé i s potřebnou dávkou vlezlosti - idylka zdálo by se. Nutno však dodat, že postupem hrací doby CD maličko ztrácí dech a všechno se vlastně opakuje. Ale poslouchá se to dobře, což je zřejmě nejdůležitější, takže proč ne?
Hudba na pomezí art-rocku a stadiónového rocku. Na „Subsurface“ se střídá jedna lepší melodie za druhou a album navíc obsahuje spoustu instrumentálních lahůdek a ani po zvukové stránce není co vytknout, poctivá práce ve studiu je slyšet takřka všude. Svou vysokou úroveň si drží po celou délku stopáže a dle mého názoru jde o jedno z nejlepších rockových alb tohoto (půl)roku.
Půl na půl. Některé skladby se doslova zažerou pod kůži. Jiné proletí kolem a nic se neděje. Celkově však příjemné album. Rozhodně se však těším 14.9. do Nitry na koncert!!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.